Jak dlouho bude česká vláda zadlužovat své občany ?

Pro jízdu na kole je důležité udržení rovnováhy. To samé platí i pro řízení ekonomiky. Naše vláda má ale zažité představy, které znamenají stálé pády na jednu stranu. Článek bude odpovídat na otázku, zda stávající demokratický „kapitalistický“ systém je dlouhodobě udržitelný, jak daněmi pomoci k nastolení ekonomické rovnováhy a vhodnou činnost centrální banky.

Je stávající politickoekonomický systém udržitelný ?

Domnívám se, že ano. Má to ale jisté podmínky.

Pro vysvětlení je dobré si občany rozdělit na dvě skupiny.

1. Běžní spotřebitelé, jimž příjem slouží hlavně na uspokojení osobních a rodinných potřeb.
2. Investoři, kteří většinu příjmů reinvestují za účelem zisku.

Je-li peněžní zásoba konstantní, nebo dokonce klesající, a když investoři docílí zisk, pak klesá peněžní zásoba na druhé straně u spotřebitelů a musí se to zákonitě později projevit na odbytu zboží. V tomto případě tedy nemohou investoři donekonečna dosahovat zisk, většina z nich se musí dostat do ztráty.

Uvedené neplatí, když roste peněžní zásoba. Ta musí být samozřejmě doprovázena růstem výroby zboží a služeb. Jinak by nastala inflace.  V době ekonomické rovnováhy růst výroby zboží a růst nabídky služeb je doprovázen rozumnou emisí peněz v komerčních bankách, kde si investoři půjčují nejen peníze drobných vkladatelů, ale i nově emitované peníze. Tyto peníze musí od investorů, například formou mezd, přecházet i k spotřebitelům, takže dochází k růstu peněžní bohatství nejen u bohatých lidí, ale i u střední třídy, nejnižší třída nemusí být tak limitována při uspokojování svých potřeb. Stávající systém je tedy udržitelný, ale předpokládá hospodářský růst, bez nutností fatálních krizových otřesů. Tvrzení, že krize jsou nutné pro očištění trhu, není zcela na místě, neefektivní výroba může v konkurenci s efektivní prohrát i v době růstu.

Pro fungování systému je nutné také něco udělat s korupcí.

Domnívám se, že ve vyspělém světě se osvědčil sociální stát severského typu, který předpokládá dostatečnou koupěschopnost lidí, podpořenou ovšem výkonností ekonomiky a nízkou mírou korupce. Lidé s občanskými právy si mohou formou všeobecného volebního práva prosadit životní standart, který zajišťuje zvyšující odbyt zboží, přitom občané mají možnost prosazovat omezení neekologické výroby.

Jaké jsou typy ekonomické nerovnováhy.

V zásadě jde o tyto typy ekonomické nerovnováhy.

1. Nedostatečná produkce zboží a služeb. Tento typ nerovnováhy je charakteristický zvláště pro ultralevicové vlády, které omezují motivaci k práci, tím se na trhu objeví nedostatek zboží a služeb. V případě volné tvorby cen se nedostatek zboží projeví inflací, v případě státem řízených cen, zmizí zboží z normálního trhu a inflace vzniká na černém trhu.
2. Nedostatečný odbyt zboží a služeb. Proti nabídce na trhu neexistuje dostatečná koupěschopná poptávka. Typ nerovnováhy, který je charakteristický ve státech, kde vlády uplatňují pravicové principy. Typ charakteristický ekonomickou stagnací, poklesem peněžní zásoby, nebo umrtvení její části z důvodu omezení investiční aktivity.  A samozřejmě i růstem nezaměstnanosti. Méně peněz při klesající peněžní zásobě má hlavně střední třída. Nedaří se ani snižovat zadlužování státu.
3. Aby vše nebylo tak jednoduché, tak ekonomická nerovnováha může být způsobena relativně vysokou životní úrovni, která je ale nad výkonnost ekonomiky. Když určitá množina (stát, region, město, rodina ) vyrobí méně, než spotřebovává, pak žije ze zásob, na dluh, nebo je někým dotována. Neplést si, prosím, s hospodařením vlády, takové Japonsko má největší vládní dluh, ale také druhé největší devizové zásoby na světě. Japonci si nad výkonnost ekonomiky nežijí, podobně jako Němci. Pro hodnocení, zda si lidé v státu nežijí nad poměry, je důležitý statistický ukazatel obchodní bilance, bilance služeb a bilance výnosů. Bilanci výnosů lze regulovat zdaněním výnosů. 

Vysoké daně, nebo nízké daně a minimální stát ?  

Takto otázka nestojí. Daně je nutno rozlišovat. Některé daně omezují spotřebu a podporují více tvorbu zdrojů na investice, neboť zatíží nejvíc spotřebitelé. Jiné daně podporují spotřebu, protože umožňují přerozdělení. Záleží, kterou skupinu obyvatel daně převážně zatíží. A hlavně záleží, jakou ekonomickou nerovnováhu je nutno řešit.

Nyní, když je problémem nízká spotřeba, není problémem nedostatek zdrojů v privátním sektoru, ale špatný odbyt, je zřejmé, že zvyšování DPH na základní životní potřeby je cestou do pekel. Naproti tomu progresivní zdanění podporuje vyhnutí se placení formou investic. Co asi udělá ziskový podnikatel, aby se vyhnul zdanění ? Investuje do firmy. Tyto investice totiž jdou do nákladů a snižují zisk. Tyto investice ale taky podporují růst hospodářství. Pravicově smýšlející lidé samozřejmě budou namítat, že dojde k odlivu podnikatelů do zahraničí, ale ono jde dost o míru. Pokud se nepřežene, pak pro podnikatele není důvod opouštět trh, kde jsou velmi úspěšní. A při odchodu některých je konkurence schopna zacelit díru.  

Pan Kalousek tvrdí, že vláda nechce zatěžovat práci, ale spotřebu. Vláda by proto nejraději zvyšovala jen DPH na základní životní potřeby. Ale tím dojde jen k dalšímu omezování spotřeby, k další stagnaci hospodářství. Kalouskovo tvrzení je dost zavádějící.  Daň z příjmu není jen zdaněním práce. Jde i o zdanění některých výnosů, například výnos z nájmu nemovitostí. Úspěšné sociální státy mají vedle výnosů zdaněn více i majetek ( např. daň z nemovitostí). Větší přerozdělení umožňuje zlepšit odbyt, což je podmínkou pro další investice.

Jak z krize tedy ven ?

Naše současná krize vyžaduje prorůstává opatření. Těmi si ale každá strana představuje něco jiného. Zdroje prorůstových opatření není možno hledat jen u státu. Finanční zdroje jsou hlavně v privátním sektoru, včetně zdrojů ve formě nevyužitých výrobních kapacit a nevyužitých lidských zdrojů. Předchozí příspěvek ukazuje, že prorůstovým opatřením není snižování zdanění bohatých, ale naopak znovuzavedení osvědčeného rozumného progresivního zdanění. A zlepšení odbytu pomocí zvýšeného přerozdělení ve prospěch spotřebitelů. Toto se nemusí dít formou zvyšování dávek těm, kterým se nechce dělat, ale může být vázáno prováděním dobrovolných veřejných prací.

Do doby, než je nastartován hospodářský růst, je nutné, aby centrální banka nestahovala „přebytečnou“ hotovost, ale aby tyto zdroje dostala zpět do ekonomiky. Všude ve světě centrální banky půjčují státům. Tak řeší krizi USA, takto je pomáháno i Řecku. Proč by podobně neměla být řešena krize i v ČR, když ČR si nežije nad poměry ?  Pokud tomuto brání legislativa, pak je otázkou, zda nechat mučit tolik lidí a rodin nízkou životní úrovní, jen aby stát si nepůjčil sám od sebe.