Jak bylo před listopadem, co se pro lidi změnilo a jak z toho ven.

Za minulého režimu neměl problém si sehnat práci skoro nikdo. Tedy za předpokladu, že držel hubu, nestýkal se s protistátními živly a měl tedy kádrový spis čistý. Také bylo dobré, aby v kádrovém spisu bylo nějaké členství v organizaci Národní fronty, například v ROH, ČSTV, u hasičů, myslivců, popřípadě zájmová činnost ve Svazarmu apod. Vůbec největší terno pro bezpáteřné kariéristy bylo členství v KSČ.

Otázkou je, co se dalo za vydělané peníze koupit. Byl menší výběr zboží a zpravidla horší kvalita. Zboží na našem trhu bylo za železnou oponou většinou neprodejné, proto si stát nebyl schopen vydělat ani na dovoz banánů, hodně zboží si tedy lidé nemohli koupit vůbec.

Na druhou stranu je potřeba uznat, že pro část lidí bylo dostupnější bydlení a jídlo, protože komunistický režim toto zboží zvýhodňoval.

V dnešním systému je možnost si získat práci mnohem těžší. V některých regionech nabízejí práci „montovny“, jinde je situace skoro beznadějná. Dnešní systém umožňuje se zaměstnat sám. Nestačí ale se jen registrovat, je potřeba si sehnat dostatečný odbyt. Takový, aby nejen zajistil sebe, ale i zabezpečil dostatečnou platbu pro důchodový a zdravotní systém. Nelze chtít od rodičů, aby vystačili s 1 rohlíkem denně a spali venku ve stanu. Současný systém, který je založen na přebytku všeho, ale nedostatku odbytu, také zdánlivě nabízí velké množství pracovních příležitostí v realizaci odbytu. Vzniká tak velké množství prodejců, kteří vnucují lidem věci, které lidé ani nepotřebují. Často mají úspěch hlavně u důchodců, kteří chtějí mít klid, kterým to už tak nemyslí a jsou nakonec ochotny podepsat cokoliv. Jelikož ovšem odbyt závisí na koupěschopnosti jde o příležitost v průměru stále hůře realizovatelnou. Velká část těchto „pracovních příležitostí“ předpokládá, že náklady na prodej a riziko klesajícího odbytu je přeneseno na pracovníka.

Jsou 2 hlavní důvody, proč současný systém nepřináší dostatečné množství pracovních příležitostí.

1.Tento systém, který je založen na zisku, nikoliv na dosažení plánovaných ukazatelů ve vyrobeném množství, bez ohledu na spotřebované statky, motivuje k šetření, místo plýtvání (pracovní sílou, materiálem, energií).

2. Stávající vláda pod heslem zabránit zadlužování státu škrtí odbyt. Výsledkem ale nemůže být nic jiného, než přesunutí zadlužování na kraje, obce, občany, neudržované silnice apod., při minimálním zpomalení zadlužování státu. Nezaměstnaní a firmy bez odbytu totiž pane Kalousku daně neplatí.

Kudy vede cesta z toho ? Je jak na příjmové, tak na výdajové stránce státního rozpočtu. A taky v politice centrální banky.

Na výdajové stránce je potřeba vážit každý výdaj.  Je třeba nesmysl platit miliony za reklamní kampaň na nábor nových policistů a za rok pro nedostatek financí policisty propouštět. Ale když „odpovědným“ ministrům nehrozí žádný postih, tak proč ne.

Neochota přijmout opatření proti korupci přináší systém, kdy některé stavební firmy tvrdí, že bez podmáznutí úředníka nemohou získat veřejnou zakázku. Někomu tento systém, kdy příležitost ke korupci vytváří zloděje, asi přináší profit. Proto toto vyhovuje a změnám se brání s argumentem o ochraně svobod občanů.

Se stejným množstvím peněz by stát taky získal víc, kdyby na mnohé projekty neměl takové požadavky. Jde například o kvalifikační požadavky, ale i o ponechání volného prostoru projektantům, když cena projektu je odvozena od ceny vlastního díla. To nemotivuje k úsporám ceny díla. Mnohé požadavky mohou splnit pouze velké firmy, ty ve výběrovém řízení mohou využít svůj monopol, dohodnout se mezi sebou a zakázky s patřičně vysokými cenami si rozebrat. Realizaci pak často nechají malým firmám.

Ještě důležitější je příjmová stránka státního rozpočtu. Radost dělá určitě naše vláda zahraničním investorům, kterým na výnosy vyšším zdaněním nesahá.  Jde jak o firemní zisky, tak o další výnosy z vkladů, dluhopisů i akcií. Dokonce některé tyto výnosy mají být osvobozeny od daní zcela, pod argumentem zamezení dvojitého zdanění. Všude ve vyspělém světě toto „dvojité zdanění“ ale nevadí. Že zahraniční investoři zpravidla nevytvářejí ze svých výnosů poptávku pro české firmy a živnostníky, to nevadí zase naší vládě.

Také progresivní zdanění je pro tuto vládu nepřijatelné. Prý jde jen o pár mld. Kč. Že jde i o podporu spotřeby, což je podmínka pro odbyt a tedy úspěch investic za účelem zisku, to nikoho z vlády nezajímá. Vláda pak jen eviduje pokles příjmů daní od firem, kterým klesá odbyt. Bohatí lidé, kteří investují drtivou většinu peněz za účelem zisku, totiž v době odbytových potíží své peníze neinvestují. Byli by padlí na hlavu, aby šli do ztrátové investice. Jiná situace je u chudých spotřebitelů, kteří jsou ve svých výdajích (které jdou do spotřeby) omezovány jen svým příjmem.

Z uvedeného je zřejmé, že pro podporu odbytu a tím ke vzniku pracovních příležitostí vede jak rozumné progresivní zdanění, a také mírné zvýšení zdanění výnosů, které jdou hlavně do zahraničí. Zdanění „spotřeby“ postihuje naopak hlavně občany ČR, a to ty chudší, kteří neinvestují většinu příjmu za účelem zisku.

Slyšel jsem „argumentovat“ ministra Drábka ve prospěch změn DPH, že prý součet našich daní a zákonného pojistného se přibližuje nejvyššímu daňovému pásmu v Dánsku, kde je jedna sazba DPH a kde prý neplatí povinné pojistné. Jenomže je otázka kdo uvedené daně platí. Zatímco v Dánsku platí nejvyšší daně překvapivě ti s nejvyššími příjmy, v ČR mají lidé s vysokými příjmy strop v zákonném pojištění.  Navíc některé příjmy, jako příjmy z nájmů, příležitostných spekulací apod. vůbec nezakládají povinnost hradit  zákonné pojistné. Pro lidi s nejvyššími příjmy je tady součet zdanění a pojistného výrazně příznivější v České republice, „dánské“ nejvyšší daně tady musí platit středně příjmoví.

Kromě vlády je v době vysoké nezaměstnanosti potřeba podpora růstu i od centrální banky. Jde jak o podporu půjček do spotřeby, tak o podporu půjček do investic, které přinášejí nabídku zboží a služeb. Pokud tato nabídka zboží a služeb bude stále v mírném předstihu nad spotřebou, tak nehrozí výrazná inflace, protože peníze budou podloženy zbožím v obchodech. Přitom je podporován rozumný odbyt a tím tvorba pracovních míst a taky zisk tj. tvorba daní pro stát.  Trvat na stálé peněžní zásobě, nebo pevně stanovené ceně zlata je nesmysl. To prvé vede nevyhnutelně ke kolapsu, což jsem v minulosti popsal. To druhé (zlatý standard) přináší obdobné potíže, jako pevně stanovené ceny v centrálním plánování. Ne náhodou přirozený vývoj toto opustil. Kurz měny k cizím měnám by se navíc nevyvíjel podle konkurenceschopnosti hospodářství  státu, ale podle vývoje cen cizích měn k zlatu.